September 2016

Út 20. 9. 2016 - Dva muži na pokoji

21. september 2016 at 0:07 | Radek |  Útržky mého života
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tady.

Téma týdne je "Kdo vlastně jsem?". Nemyslím, že je třeba něco dodávat.

Dneska kolem desáté ranní jsem se svou cestovkou na kolečkách, která při jízdě připomíná zvuk tanku a kolemjdoucí při zaslechnutí toho děsivého stroje polekaně skáčou do křoví, s batohem narvaným k prasknutí a taštičkou přes rameno, po úmorně dlouhém cestování (jo, 2 hodiny jsou úmorné) konečně stanul za dveřmi pokoje číslo 4 na jedné z brněnských kolejí. No, stanul... padnul.
Zbylí tři jsou již ubytovaní, dva právnící přijedou za dva týdny a odpoledne mě přivítal Slovák Paťo, student Managementu sportu. Prozatím to vypadá, že můj pobyt zde nebude až zas tak nudný.

Ve vlaku jsem se snažil číst Tři muže ve člunu. Jenže jsem byl tak unavený, že slova mi mizela kdesi v hlubinách mozkovny a oči šmejdily mimo řádky a vyhlašovaly stávku. Teď sedím u noťasu, na němž se mi kupodivu podařilo zprovoznit internet přes přípojku (jo, kabel jsem musel rychle koupit nový, jelikož ta černá šňůrečka z domova odmítala přenášet pakety) a zařídit si na něm hotspot, abych měl net i přes mobil, když tady hamounsky nevedou veřejnou wifi.

Celé odpoledne mě bolela hlava a v tomto zuboženém stavu jsem navíc musel pracovat na e-learningovém úkolu do Transformace dat. Navařil jsem si hektolitr kafe a hrdinsky zvládl první otázku z pěti. Zbytek jsem zbaběle vzdal a přenechal středě nebo čtvrtku, zobnul si ibáče a zavrtal se do nepohodlného prádla na vrchním loži dvoupatrovky. Spal jsem asi tři hodiny, poté jsem už zůstal vzhůru. A teď se snažím sestavit pár smysluplných vět...

Za oknem na mě civí zelený neonový nápis Brněnka s motivem krokodýla. Svítí pouliční světla, žlutá koule Sazky na trafice a občas i projíždějící šaliny nebo noční spoje. Spolubydla vypadnul někam do města a já tu beze smyslu ponocuju. Zítra mám hodinu v devět ráno.

Na to, že jsem v Brně, mi na koleji moc živo nepříjde. Třeba je to jen zdání, jsem tu přeci jenom první noc a to hlavní zajisté teprve přijde, noční živlové vylezou ze svých očíslovaných nor, sejdou se v klubovně nebo před vchodem na pivo nebo cigáro. Je hezké, že se všichni po chodbách zdraví, ale zatím nikoho blíže neznám... Chci znát, nechci znát?


Yep.

Jdu spát, chci aspoň zítra vypadat víceméně k sežrání. :)
Mějte se, mejte se, smějte se a nezapomínejte, že když vám někdo sebere boty, vezměte si jeho deštník. (flashback ze střední)

Pa
RJK*


Čt 15. 9. 2016 - Stává se ze mě Lorelai Gilmorová

15. september 2016 at 19:53 | Radek |  Útržky mého života

Chodit mezi lidi je nebezpečné. Jednou se vypravíte do města a jako danajský dáreček si s sebou domů dovezete nejspíše střevní chřipku. Takže paraleny a čajíčky, vitamíny a odpočinek.
Prospal jsem celé odpoledne a klidně bych spal ještě tak zhruba 200 let.

Nebudu lhát, blog píšu většinou, když jsem nemocný a nemám nic jiného na práci. Aaaaa ukamenujte mě. Nebo dejte lámat kolem. Nebo můžete zkusit waterboarding.
Proč jsem tolik zaujatý mučícími technikami?!

Necítím se zrovna nejlíp, v hlavě mi šrotuje mašina na výrobu seker a ta mašina se navíc každou hodinu zvětší čtyřicetkrát. Přijdu si, jako bych vážil pět tun a pokud se pode mnou ještě nepropadla podlaha, tak s ní aspoň přirozeně splývám. Už jsem zapomněl, jak taková chřipka devastuje tělesnou schránku a vybíjí ducha. Nebyl jsem nemocný tak od března, což je můj osobní rekord!
Ale to by nebyl život, aby vám nepřipletl do cesty nějakou překážku na přezkoušení vaší odolnosti.

Mojí seriálovou láskou se na dlouhou dobu stala Gilmorova děvčata. Koukával jsem na ně dřív jen tak nezaujatě v televizi, líbily se mi dialogy a humor. Mnoho mých blízkých říkalo, že ten seriál je děsně ukecanej. Jo, je, ale pokud váš slepičí mozeček nezvládá takový příval informací najednou, je to váš problém. Proto jsem se nedávno rozhodl, že je začnu sledovat na netu. Už jsem v půlce druhé řady a myslím, že to má na mě nedozírný vliv.

Stává se ze mě Lorelai Gilmorová.


Ano, je tomu tak.
Kávu piju tak jako tak, ale po zjištění, kolik hektolitrů do sebe stihne za jedno ráno vpravit Lorelai, se hanbou jen krčím v koutě.
Mé comebacky v konverzaci se stávají údernějšími a sarkastičtějšími.
Mám trable s chlapama.
Jenom nemám chytrou dceru splozenou v šestnácti letech, která strašně moc chce jít na Harvard a také nemám bohaté rodiče, se kterými si neskutečně jdeme na nervy.
To se musí dohnat.

V pondělí začínám školu v Brně. Informační studia a knihovnictví. Jo, jako v Opavě. Myslím, že mi nic neuznají, ale to je to poslední, co teď řeším. Budu v Brně, budu dělat školu, kterou udělám, dostanu papír, že jsem to zvládl a kolem toho papíru se bude točit celej můj život. Jak pošetilý.
Ještě jsem se ani nezačal balit. A měl bych. Určitě zase na něco zapomenu. Člověk se táhne na kolej ověšený jako vánoční stromeček a stejně na místě zjistí, že mu chybí něco stěžejního. Hmpf.

Půjdu se zavrtat do postele a dát si ještě jeden díl Gilmorek. Pak asi nejspíš usnu a budu se potit. Potřebuju toho hnusnýho bacila do neděle setřást. Slyšíš, bacile? Nájemní smlouva v mým těle ti končí už v sobotu!!!

Aaaaaa nevím co už říct.
Gilmorova děvčata.


Mějte se fanfárově, nechte mě chvilku rozjímat a pamatujte, ukládejte nože do šuplíku tak, abyste se neřízli.
Pa
RJK


So 10. 9. 2016 - Rovnoběžky se protínají v nekonečnu

10. september 2016 at 16:49 | Radek |  Útržky mého života
Já myslím, že jo. Říká se to.

Mnohé se stalo, mnohé se stát muselo a mnohé se radši stát vůbec nemělo.
Lidé přicházejí a odcházejí, zanechávají ve vás stopu.

Na tenhle blog už mi komentáře píší jenom spamy a reklamy, je tu živo jak v ponorce při svíčkách a já se nikdy nemám k tomu vykváknout se do internetového prázdna. Zčásti mám strach sdílet některé informace, jelikož nevím, zda sem ještě nechodí nějaká rezidua z mé temné minulosti; zčásti jsem jednoduše líné hovado - ikdyby se našla zajímavá věc, moment, člověk, čokolvek - nepřinutí mě to napsat vám o tom raport jako na vojně. Možná jsem trošku posesivní a chci si sobecky nechat všechno jenom pro sebe. No to taky není dobré.

Popřemýšlel jsem a uvědomil si během své životní cesty moc věcí, skrz mnoho lidí, kteří mým bytím prostoupili. Hlavně ty. Ano, ty.

Nuže - chtěl bych vzkřísit tento deníček a zároveň pomocí kardiopulmonální resuscitace přivést zpět k životu Králičí srdíčko. Tehdy se to zdálo jako hezký nápad, nevím, proč to najednou tak utichlo...

Více vám povím příště. Dnes ještě není vhodný čas.

Mějte se výborně a nejezte tabletky do myčky.
Pa

RJK