June 2012

Report z Anglie

17. june 2012 at 12:03 | Radek |  Story time
Jujda, to jsem to tu zanedával celý květen?! A do pikačú! :D
To se musí napravit, i králičímu srdíčku musím provésti resuscitaci :D

JInak jsem byl v Anglii, no a... přečtěte si o tom níže. Je to reportáž, kterou jsem psal jako kompoziční práci do slohu. Vím, není to vůbec reportáž, ale to je jedno :D Mám to za sebou, konečně. Odevzdal jsem to 10 minut před deadline, takže úspěch ;D
Takže tu to je:


Země, kde je vše naopak


"Zkontrolujte si, zda máte všechno s sebou, za chvíli vystupujeme!" zní z přední části autobusu hlas vedoucího zájezdu. Je 27. května, zhruba sedm hodin večer. A opravdu, po průjezdu několika spletitými uličkami se nacházíme v cílové destinaci.


Stále se mi v hlavě omílají okamžiky, kdy na trajektu sleduji východ slunce a jak sedím v Oxfordu na trávě v parku, procházím se ulicemi a rozmlouvám s pouličními muzikanty. Nádherné počasí, domky vzájemně sladěné materiálem i barvou - ne jako české mišmašoidní paskvily. Moje první dojmy z Anglie jsou zatím vcelku dobré.


Jenomže v tuto chvíli, po vystoupení z autobusu, jsem trochu zklamaný. Popravdě jsem neočekával nic luxusního, ale vysadit nás uprostřed velkého parkoviště, podobnému těm před velkými obchodními domy, kde se navíc vzduchem line podezřelý zápach a z dáli jen pořvává naštvaný soused, je i na mě trochu moc.


"Hello, boys!" Otočím se a vidím postarší paní v tričku, úzkých kalhotách a žabkách na nohou. Je to naše host-mother, říkejme jí třeba Sandy. Její delší mastné vlasy a křivé, místy chybějící zuby ve mně budí mírné obavy, jak to bude vypadat u ní doma.


Sandy si celou cestu k ní domů prozpěvuje s rádiem a nadává na bezohledné řidiče. "Idiots!" zazní chvíli co chvíli. Jedním z kulturních šoků je pro mne volant na pravé straně, přijde mi to jako strašný nezvyk - a to už je tu levostranný provoz uzákoněn od roku 1835!


Ve čtvrti, kde jsme ubytováni, je jeden domek jako druhý, každý cihlového charakteru. Všechny jsou vysoké a úzké, patra jsou propojena strmým schodištěm, na kterém se div nepřerazíte, a v každém patře jsou nanejvýš tři pokoje. Se svými dvěma spolubydlícími přespáváme v druhém patře, vedle koupelny a ložnice Sandy a jejího manžela. V koupelně zažívám další kulturní šok - oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu! Dá to práci, nastavit si vodu na správnou teplotu. A navíc, sprcha se zapíná zatáhnutím za provázek! Táži se sám sebe, kde to vlastně přebývám.


Jinak nemám výhrady. Tato čtvrť je sice chudší, ale žije se tu příjemně. Celým domem večer z kuchyně v přízemí voní večeře, která se dnešního večera skládá z hranolků a pizzy. Po večeři se pak snažím usnout na prohnuté a rozvrzané dvoupatrovce - naštěstí úspěšně.


"Good morning, boys!" vinšuje nám ráno Sandy a dodává, že snídaně bude za okamžik připravená. V koupelně se zkulturním a ještě stále v polospánku se belhám z těch vražedných schodů. Na stole na nás již čekají toasty a hromady cornflakes. Aspoň na pár chvil si připadám jako v ráji.


Takhle to chodí každé ráno. Po snídani nás Sandy odveze na již zmíněné ohyzdné parkoviště, kde nás nabere náš dlouhý, oranžový autobus familiérně pojmenovaný "Máňa". Objíždíme památky a hlavní turistické cíle.


Brázdíme anglické kotliny po levé straně silnice a já mezitím analyzuji krajinu. Nikdy bych nevěřil, že najdu přírodu hezčí, než v naší domovině. Malebné kopečky s nízkým porostem, který spásají stáda krav a ovcí, se mi jen míhají před očima. Pro malíře místo jako stvořené. Není divu, Angličané přírodu respektují a o životní prostředí se dobře starají.


To se ovšem nedá říci o Londýně, hlavním městě a chloubě Anglie. Ano, můžete namítnout, jak krásné tam jsou parky a zahrady a tak dále, ale Londýn mne nezaujal tolik, jako okolní památky, které jsme navštívili. Už kvůli té vší neekologičnosti, a co teprve blízko Buckinghamského paláce! Při procházce kolem něj jsem jedl jablko a ejhle - nemám kam vyhodit ohryzek, jelikož nikde na dohled není odpadkový koš. Svůj matlavý zhnědlý ohryzek jsem byl nucen vyhodit do kouta u London Eye, protože už opravdu nebylo zbytí. Tedy královno Alžběto, to jsem tedy u vašeho příbytku nečekal. Hlavně že máte zákon, který zakazuje plivání na zem pod pokutou padesáti liber. Velmi smysluplné.


U Stonehenge projevuji svoje češství. A to tím, že hodlám ušetřit peníze a nejdu se k těm magickým megalitům podívat blíže. Namísto toho s kamarády bereme jednu dívku na ramena a v jejích rukou se střídají fotoaparáty. Fotí nám významnou památku přes plot. Naše počínání zahlédne jakýsi turista až z daleké Asie. "Where are you from?" ptá se nás. "Czech Republic!" odpovíme patriotsky. K našemu údivu na nás tento muž zakřičel "Ahoj!". "AHOOOJ!!!" křičíme zpět se smíchem. Potěšilo mne, že po dlouhé době zde slyším češtinu od někoho jiného, než od spoluzájezdníků.


Procestovali jsme ještě mnoho dalších míst, poznali jsme nové lidi a nasbírali nové zážitky. Lidé v Anglii jsou milí a vstřícní. Zvláště v obchodech - na tržnicích se můžete domluvit s více lidmi a třeba vám dají i skupinovou slevu. Samozřejmě i hudebníci na ulicích jsou velmi milí lidé - objevil jsem mnoho nadaných lidí, které mohu později kontaktovat a poslechnout si jejich muziku na internetu. Jenom Londýn mne v tomto ohledu vážně zklamal. Očekával jsem něco víc. "Londýn je hrozně uspěchané město, veliké mraveniště. Lidé na ulici ani nemají čas zastavit se a chvilku si popovídat," říká Sandy, která v Londýně nějakou dobu žila a já s ní souhlasím, a to jsem tam nestrávil pomalu ani celý den. Myslím, že tohle je to, co chybí v dnešní civilizaci - jenom malá chvilka zastavit se a odpoutat se od každodenního kolotoče povinností.


Vracím se domů. "Máňa" jede na plný plyn a venku začíná pršet. Autobusem se rozplývá vůně z voňavky do aut. Je večer a zanedlouho dorazíme do Doveru, kde přestupujeme na trajekt. Opouštím zemi Beatles, Oasis, červených telefonních budek, královny Alžběty II., která je vyobrazena téměř všude, zemi plnou historie a nádherné přírody. V ruce držím prošlou jízdenku do londýnského metra. V kapse mám fotoaparát obsahující přes tisíc fotografií a v srdci mám zážitek, na který nikdy nezapomenu.


Drahá Anglie, chybíš mi, ale jednoho dne se určitě vrátím. See you again!

______________________________________________________________________
*R