October 2011

Violently Happy

30. october 2011 at 11:51 | Radek |  Posluchárna
Jsem blázen a maniak a nevadí mně to.
Kuřátka, chrastítka, zmrzlina, vodka a parafín.
Moc to dává smysl, moc.


Rain songs I like

25. october 2011 at 12:35 | Radek |  Posluchárna
Když je týdenní téma déšť, tak to chce nějaké ty dešťové písničky...

Rozklikněte si celý článek a radši ještě několikrát aktualizujte, videa totiž jinak blbou /pořád, Blog.cz má táhlé problémy.../ mělo by se vám ukázat pět videí ;)
























True, true.

22. october 2011 at 19:09 | Radek

Neznalost (ne)(p)(r)omlouvá

13. october 2011 at 21:05 | Radek |  Story time
Učitel se cítí barevně, zato já se cítím dočista odbarveně. Maximálně trochu došeda se záblesky žluté, červené nebo oranžové, ale to jen málokdy. Jsem jen bezbarvá průhledná krystalická látka vykopnutá na špatnou energetickou hodnotu a kritickou hladinu izotropie. Nemyslím si, že to spraví nějakej energiťák, ale stejně je piju.
Při pohledu z okna na deštivý nebe si popotáhnu rukávy a pomalu se skládám na lavici. Učitel dál trpí samomluvou a vede si svůj monolog a já řeším dnešní hudebku, vrácení knížek do knihovny a zaplacení zálohy na exkurzi. Jestli bude v knihovně zavřeno, tak sem ty knížky z domu tahal zbytečně. Ale doufám, že zavřeno nebude.
---
Čas ubíhá a já si přijdu trochu nervózně, ikdyž k tomu nemám pádný důvod.
Kdosi z dáli zpívá o létě a lehkém žití. Platí to pořád? Že v létě je lehce žít a v zimě těžce přežívat? Určitě ne. Ale je příjemný poslouchat oldies. Nostalgie se dneska nosí.
Z polospánku mě budí intenzivní rytmické údery do piána. Doteď jsem neslyšel nikoho hrát tak temperamentně. Najednou všechno utichne a za stěnou je slyšet jemný praskání. Příjemně pleská do ušních bubínků. Zvedám hlavu k nebi - a pořád nic. Tisíce modliteb za aspoň malý okamžik sluníčka vyřčených zbytečně. Asi už se nevrátí, tak zase za pár měsíců, summertime...
Někdy mám nutkání sbalit kufry a všemu říct "nikdy víc" jako havran z balady od Poea. Odcestovat navěky do Paříže a lámanou francouzštinou drkotat základní fráze k přežití. To ze začátku, časem to odkoukám. A až tam na mě padne melancholie, smutek a stres, vezmu si do plastový flašky grog, vylezu na Eiffelovku a vykřičím Francii svoje bolesti a trápení. 'I ty jeden naivo, to ti tak projde!' křičí mi v hlavě morálka. Musim už konečně spadnout zpátky na zem a smířit se s tím, že venku pomalu, ale jistě začíná wintertime. Všichni se nacpem do obřích šál a kožichů a stejně se budem zimou klepat jako činely v orchestru. Matičku přírodu nikdy nepřemůžem. Můžem ji jen obalamutit. Přírodo, koukej, že mě nevidíš, že ne?! Schovávám se ti, tobě a zlýmu světu. Do pruhovanejch peřin svý malý postele, to je moje hradba. Knížka a sny, to je moje obrana. Kafe a cigárko před spaním? Jen filosofická chvilka... Jak tak nad tím přemýšlím - asi přeci jenom zmizím do Paříže.

Berte to s podhledem

13. october 2011 at 21:04 | Radek |  Story time
Nastalo hrobový ticho. Jako když je po bouřce nebo když skončí válka a po zemi poletujou oblaka prachu. Za otevřeným oknem se míhaj lidi, který nemaj duši. Pod oblohou, která nemá svou obvyklou světlou modř. Ve světě, kterej ztratil smysl.
Najednou houká siréna a její monotónní zvuk se mi zarejvá do mozku. Přemítám o nechutnejch cereáliích, co byly k snídani a o ztracenej propisce během vysedávání na okně. Možná, že už ji nikdy nenajdu, možná náhodou mi někdy přiletí pod nos. Siréna utichá a venku šveholej malí ptáčci.
---
Padla tma a město se slavnostně rozsvítilo. Rodí se další noční život, kterej s ránem zase zemře jako jepice, která vletí do ohně. Do ohně ranního slunce, tak mocnýho a pálivýho.
Zdaleka hučí nezastavitelná doprava a zblízka mlčí rozlehlej hřbitov. Přímo před budovou, takže perfektní rozhled. Položím se na parapet jak deka a koukám na tu hromadu mohyl. Při pomyšlení, že nějakej můj neznámej francouzskej příbuznej za mnou přijde v noci na kafčo, se mi zvedá kufr. Opatrně zkolabuju do postele a periferně sleduju televizi. Postavy mluvěj dost nesrozumitelně a já nemám chuť nad něčím přemejšlet.
Takhle se to celý dny vopakuje. Ve tváři mám divnou horkost a oči mi rudě svítí jak světla semaforu, a to sem střízlivej a čistej. Za oknem se náhle zvedl vítr a na zdi mi tancujou stíny stromů. Romantický básníci by si v tomhle prostředí připadali jako v ráji. S tupým výrazem vypínám televizi a s pachutí fernetu v ústech se utíkám do říše snů. Tam to snad bude hezčí.

Poesie

13. october 2011 at 21:02 | Radek |  Story time
Ubíhá čas a prostor se plní
do mého snu pouze ty vcházet smíš
Otevři oči a všechno se splní
roztáhni ruce, vylétni výš...

Oblaka mlhovin plná prachu
Jasná zář supernovy
Letíme společně, beze strachu
Kdy vrátíme se? Kdo ví...

Rovnice lásky má svůj význam
při sčítání i při dělení
jednou ale číselný obor přizná
že pro lásku parametr není

Napíšu výrazů celou škálu
dlouhou až na východ dálný
ale my dva se sejdem v intervalu
všech čísel nereálných

Út 4.10.2011 - R-R-R-Radiator

4. october 2011 at 21:33 | Radek |  Útržky mého života
DADUNDUN!

Bylo by ode mě nehezké odjet na pár dní bez rozloučení. Tak čau.

*zakašle, odchází od komplu a jde si balit, protože ten bavor to ještě na zejtra nemá*