February 2009

Odpočívej v pokoji - Rest in the living room?!

7. february 2009 at 22:56 | puostě Uadek - malej fracek, co potřebuje dostat pár facek
Já na tohle nějak nemám. Neumím napsat žádný slohový útvar. Neorientuji se v literatuře. Jak jsem si doposud mohl myslet, že tohle všecko umím perfektně?! Asi jsem byl slepý, nějaká chmura či radost mi zakryla oči.

Nechci o ničem mluvit. Na nic nemám názor. Vážně, na nic. Nic okolo mě mne nezajímá. O žádné věci nebo kauze si nedokážu vytvořit své vlastní mínění. Zatracenej melancholismus a pesimismus a hlavně STRACH! Ten je všeho příčinou.

Najednou se mi všechno hroutí. Padá to na mě jako stromy v divoké vichřici. Nutně si potřebuju zapálit a na všechno zapomenout, na chvíli odejít od každodenního shonu a běhu života. Nemám však po ruce jedinou cigaretu. Jen tu poslední, která je ale opravdu nejposlednější z nejposlednějších.

Umyl jsem si vlasy a nějak se mi nechce nic dělat. Mám hlad a žízeň, ale jsem líný si pro něco dojít. Už mě nudí tenhle život. Chtěl bych vyrazit někam s kámošema, třeba do čajovny, navíc když teď vím, že v Litomyšli nějaká ta čajovna existuje, chtěl bych také mít nějakého spřízněného dušáka nebo spíše spřízněnou duši. Ne přímo holku, ale... prostě chápete ;) Jenže jak mohu tohle všechno provést, když ti skvělí kámoši jsou kilometry daleko... doma je smutno, nuda, mnohdy také tma a ticho, i když hraje hudba a svítí lampa. Holky a kluci z naší třídy mi doma chybí stále víc. Lidi moji, tady vidíte, že vás mám všecky nehorázně moc rád. Opravdu moc rád. Připomínám vám to už asi po tisícé, ale lepší, než kdybych vám to neříkal vůbec.

Vždyť v knížce Přiběhy pro potěchu duše se praví:
Nikdy nečekej na zítřek, když máš někomu říci, že ho máš rád. Udělej to hned. Nemysli si: "Ale moje maminka, mé dítě, moje žena... ta to přece ví." Snad to vědí. Ale tobě nic neudělá, když jim to zopakuješ. Nedívej se na hodiny, zvedni telefon: "To jsem já, chci ti říct, že tě mám rád." Vezmi za ruku člověka, kterého máš rád, a řekni mu: "Potřebuju tě! Mám tě rád, mám tě rád, mám tě rád..." Láska je život. Je země mrtvých a země živých. Jediný rozdíl mezi nimi je v lásce.

Ano, proto vás všechny beru za ruce a nahlas volám: MÁM VÁS RÁD!!! Vím, že to možná někteří z vás vědí. Ale není na škodu to zopakovat: MÁM VÁS RÁD!!! MÁM VÁS RÁD!!! MÁM VÁS...

...rád.

Ale zpět smutkům na kabát. Konečně se prolomily ledy mé lenosti a chci si dojít pro něco k jídlu. Pak se svalím do duchen a budu znovu truchlit. Ó, jak nádherně stereotypní večer, že? Stejný jako u mnoha samotářů.

Dneska jsem se příšerně přečajoval. Měl sem na čaj hroznou chuť, proto jsem nemohl odolat gigantickému množství sáčků v našem kredenci. Prostě a jednoduše jsem pil jeden za druhým, od každého druhu něco. Chuťové buňky se cítí jako v ráji, hlava se cítí jako v nebi a žaludek se cítí jako v pekle. Není divu. Patří mi to.

Konečně máme notebook. Raši s tím ale nic nezkouším. ještě bych to se svým velkým talentem rozbil :)

Z té slohovky, co jste ode mne mohli slyšet, jsem dostal 1/2. Práce byla výborná až na pár pravopisných chyb. Což mě celkem těší :)